Praha

Tohle není pohlednicová Praha. V tomto cyklu promlouvá historické město zcela jiným jazykem — jazykem oceli, skla a betonu, protnutým ostrým šepotem absurdity. Geometrické rytmy současné architektury se prolínají se sochami Davida Černého, který jako málokdo dokáže diváka vyvést z rovnováhy: kolosální ženská postava šplhající po fasádě, beztvářné děti, temné bytosti ukryté mezi budovami.

Město se stává hracím polem — mezi uměním a prostorem, mezi odstupem a humorem. V této interpretaci se Praha pohybuje na hraně vážnosti a posměchu, jako by se sama sobě tiše smála. Architektura zde promlouvá obrazem, avšak současným jazykem — ironickým, bdělým, místy ostře řezaným.

Je to cyklus o městě, které se nebojí. Nebojí se forem, figur ani samo sebe. Protože v Praze může být ironický i beton.